Při nedělním celodenním cvičení na Mírově dne 23.08.2015 vykonali Silva a Martin Nečasovi zkoušky na nejvyšší žákovský technický stupeň vyspělosti v Ju-Jitsu.
GRATULUJEME !!!!!
Pohybuji se na tatami a v prostředí bojových sportů a bojových umění bezmála padesát let, zda je to málo či hodně nechť posoudí jiní … často v současné době slýchávám, že je krize v bojových uměních či sportech, že mládež nechce trénovat a vůbec jezdit po seminářích a závodech. Nechce trénovat, je to finančně drahé, fyzicky náročné, jiné systémy či sport je lepší, apod.
Mám za to, že to není jen v začátečnících, mládeži, cvičencích, ale také někteří trenéři by se měli zamyslet nad svým přístupem a konáním.
Každá doba má své … vidím u svého syna nebo vnoučka - v genech je to Petráš! Jejich hierarchie hodnot je však jiná.
Když se v sobě vyznáme, prožijeme život naplno
Sebepoznání je celoživotní proces, který nám pomáhá v uvědomění se sebe samých. To nám pomáhá vytvářet zdravé vztahy k druhým lidem i k sobě samým. Vědět o svých slabých i silných stránkách, uvědomovat se, co nás „rozhodí“ nebo vyvede z míry, to nám pomáhá. Člověk si díky němu uvědomuje, kdo je, jaké jsou jeho silné stránky, o co se v sobě může opřít. Poznává, jaké jsou jeho schopnosti a jeho potencionál. A když je v kontaktu s tím, co v sobě má a jaký je, ví o svých silných stránkách i slabinách, zná svá zranitelná místa, je si více „vědomý“ sám sebe. Může se tak opřít o své sebevědomí, což prakticky znamená opřít se o sebe sama a věřit si. Sebepoznání vnímám jako důležitou součást psychoterapie. Když se člověk zná, věří si a má v sebe důvěru, tak může rozvíjet zdravé vztahy k lidem, ke světu a samozřejmě vztah k sobě, který je – pro mnohé možné překvapivě – vztahem zásadním. Důležité je to, že ten, kdo má dobrý vztah k sobě, má daleko lepší předpoklad mít dobré vztahy i k druhým. Zní to možná jako fráze, ale dobrý vztah k sobě je základ.
Jak můžeme poznávat sebe samé?
V tomto „druhu“ poznávání nám pomáhá, když se sami sebe ptáme, jak nám v určité situaci je, v čem je pro nás důležitá, kde jsou v určité situaci nebo vztahu naše hranice, co si ještě necháme líbit. Kde zůstáváme sami sebou a kde se už přizpůsobujeme druhým, co v nás je, na co jsme hrdí, co se nám daří… Základem je, že se ptáme sami sebe, vedeme se sebou dialog, zajímáme se o sebe. A to je podmíněno tím, že se máme rádi, že si skutečně stojíme za to, abychom se sami sebe takto ptali.
Může nám při sebepoznávání nějak pomoci naše okolí?
Určitě ano, poněvadž se poznáváme také tím, jak na nás reagují druzí lidé, jak nás vnímají a jakou zpětnou vazbu nám poskytují. To znamená, jak na ně působíme, čeho si na nás cení a naopak co jim na nás nesedí. Zpětnou vazbu od druhých je třeba brát jako další pohled na sebe sama, jako jiný úhel pohledu. Zde je však potřeba si uvědomit, že nic není stoprocentní, a tedy že i pohled druhých, který bychom mohli automaticky vnímat jako více objektivní než náš, může být také zkreslen, protože druzí lidé si do nás mohou například promítat svoje nevyřešené problémy. Takže pokud si myslím, že jsem hodný, ale druhý mi tvrdí opak, jsou to tak diametrálně odlišné pohledy, že je třeba přemýšlet, co ho k tomu názoru vedlo, a zároveň se ho ptát, proč nás takto vnímá. Důležité je, abychom byli otevřeni tomu, co k nám přichází zvenku od druhých, protože i přes možné zkreslení je jejich názor pro nás velmi cenný. Tímto způsobem vedeme s druhými dialog, během kterého poznáváme sebe sama, ohraničujeme se, uvědomujeme si své hodnoty, schopnosti (tzv. kompetence) a limity.
Při cvičení a trénování má svoji nezastupitelnou rolu trenér, učitel, mistr, ti mají nezastupitelnou roli a často suplují rodinu. Já jsem dospěl k tomu, že všechny nás, které spojuje cvičení, jsme jedna velká rodina.
Dětem a dospívajícím v sebepoznání pomáhají rodiče, prarodiče, učitelé i kamarádi. Rodiče se dítěte mohou např. ptát, jak se mu daří, jakou má náladu, jak se cítí. Proč je smutné? Z čeho má radost? Tímto způsobem se dítě učí ptát samo sebe a poznávat se.
Máme v sebepoznávání pokračovat, nebo to je „jednorázovka“?
Sebepoznávání vnímám jednoznačně jako dlouhodobý proces. I proto, že některé naše původně silné stránky se během času mohou změnit v něco, co nám stěžuje život. Třeba to, že jsme přespříliš svědomití a puntičkářští, nás v určité profesní pozici může začít blokovat. Proto musíme čas od času rekapitulovat a hledat, jestli bychom neměli rozvíjet nějaké své další stránky, které jsou funkčnější např. pro náš profesní rozvoj, tedy aby odpovídaly naší aktuální profesní situaci.
Jak sebepoznávání vypadá v praxi? Doporučuji lidem, aby si třeba zapisovali, k čemu dospějí.
Zapisování doporučuji, protože dává procesu sebepoznávání strukturu. Zvlášť lidé, kteří nejsou v životě „úplně zakotveni“, nemají ve svém životě moc řádu a struktury, by si měli určité věci průběžně zapisovat nebo ukládat v elektronické podobě, případně si i dopředu napsat, co je v určité situaci důležité, co je může podpořit a posílit, aby danou situaci zvládli.
Když jsem v mládí trénoval, jezdil po závodech, seminářích, vždy jsem měl blok a tužku s sebou. Pamatuji si, když mi mistr na semináři pověděl: „nyní si nic nepiš a cvič! Zapisovat si můžeš až po cvičení, co si zapamatuješ, to nezapomeneš!“
Kamarádi často přicházejí s tím, že je během týdne napadlo něco, co chtěli mi říci, ale nemohou si nyní na to vzpomenout. Radím jim i to, aby si zapisovali svoje emoce, prožitky a situace, ve kterých je prožívali. Při sebepoznávání je totiž důležité naučit se uvědomovat si své prožitky a pocity. Kamarádi si často pamatují, jak něco probíhalo, co se dělo, kdo přišel…, ale nemohou si vybavit pocity, které prožívali. Tito lidé obvykle nejsou v dostatečném kontaktu se sebou samými, nejsou v kontaktu se svými emocemi. Je potřeba vědět, jak v určité situaci reaguji, proč to tak je, co za tím stojí. Když hlouběji porozumím tomu, proč mám z něčeho strach, je zde velmi dobrý předpoklad k tomu, že mohu se strachem, a tedy i se situací, daleko lépe zacházet. Pokud se člověk, i přes opakovanou snahu sám sobě porozumět, v sobě vůbec nevyzná, nerozumí si, pak je dobré, aby vyhledal odbornou pomoc u psychoterapeuta, lékaře či psychologa.
Jak nám pomůže, pokud poznáme své přednosti?
Když si uvědomujeme své silné stránky, své schopnosti, kompetence, když cítíme, že si nás druzí lidé váží, podporuje to naše zdravé sebevědomí a sebedůvěru. A když víme, že jsme v něčem dobří, můžeme tyto své silné stránky dále rozvíjet, a to formou profesního růstu nebo prohlubováním svých zájmů. Obecně je dobré o sobě vědět co nejvíc, vypovídá to o tom, že jsme v dobrém kontaktu sami se sebou, máme se rádi, záleží nám na nás samých. A to je most k tomu, že jsme otevřeni druhým lidem, navazujeme a rozvíjíme s nimi zdravé vztahy. Proto vnímám jako pozitivní už samotný proces sebepoznávání, ne jen to, že zjistíme, co jsou například naše silné stránky.
K čemu potřebujeme znát své slabé stránky? Není to demotivující?
Když porozumíme tomu, které naše stránky jsou slabé, co nás blokuje, proč se do něčeho raději nepouštíme, tak už pro nás nemusí být určité situace tak ohrožující a zátěžové. A když své slabiny poznám, tak mohu na nich „pracovat“ a v dané oblasti se rozvíjet. Navíc když o slabině víme, nezaskočí nás, když nás na ni upozorní někdo jiný nebo když ji chce použít proti nám.
Má v sebepoznávání své místo i něco, co by křesťané nazvali zpytováním svědomí? Tedy zkoumání toho, jak dodržujeme morální zásady, zda jsme pravdiví a podobně?
Uvědomění si svých vlastních zásad a hodnot prohlubuje a zkvalitňuje sebepoznávací proces. Každá společnost má svoje normy a pravidla, z nichž jedna velká skupina (právní normy) je zakotvena v různých typech právních předpisů. Tuto skupinu pravidel bych nyní na chvíli opustil. Co se týče dalších dvou skupin norem, morálních a náboženských, má člověk možnost zaujmout k nim vlastní postoj. Pokud se s nějakou konkrétní normou z těchto dvou skupin ztotožní, vezme ji za svou, stává se tato norma součástí jeho vlastní hierarchie hodnot, v konečném důsledku ovlivňuje i jeho svědomí. Pokud tuto normu nepřijme, bude pro něho např. jen zákazem či příkazem a může si na ni stěžovat či s ní bojovat.
Pojetí svědomí v lidské společnosti má mnoho podob. Uvedl bych zde pojetí doktora V. E. Frankla, zakladatele logoterapie a existenciální analýzy, který ke svědomí říká: „Dalo by se definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci. Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu.“ Osobně vnímám svědomí jako „vnitřní vyšší instanci“, se kterou jsem v kontaktu, když sám sobě naslouchám, když jsem ve vztahu se sebou. „Hlas“ svého svědomí vnímáme tedy jedině tehdy, když jsme v kontaktu sami se sebou. Úkolem svědomí je intuitivně vycítit, co je z možností situace „správné, dobré uskutečnit“ a co naopak není „to dobré“. Jako velmi dobré přirovnání mi připadá to, že můžeme říci, že naše svědomí plní tak trochu roli životního kompasu. Pokud se „emočně uzavřeme“ vůči sobě, tedy i vůči svému svědomí, tak nemáme nic, podle čeho bychom se orientovali v tom smyslu, co je správné, dobré a smysluplné, a co nikoli. Stává se, že uděláme i něco, co „jde“ proti našemu svědomí. A pak musíme přemýšlet o tom, co nás k tomu vedlo, zda jsme tím překročili i jiné normy. Někdy se to stane bez našeho záměru, třeba když někomu ublížíme při autonehodě, a musíme se s tím vyrovnat. Pak je třeba připustit si, že člověk udělal něco špatného, a postupem času se učit přijímat sebe sama i s touto skutečností. Často je k tomu potřeba pomoc odborníka. Zde bych chtěl zdůraznit, že pokud tento proces „konfrontace a sebepřijetí“ neproběhne a člověk tuto negativní zkušenost jenom vytěsní, tak to v něm zůstává jako tzv. časovaná bomba.
To se stává i v případě, že někdo prožije velký smutek. Také se ho snaží vytěsnit, ale časem to vybublá…
Smutku se vyhýbáme uzavřením se vůči němu, uzavřením se vůči negativním prožitkům celkově, tím se uzavíráme také vůči všem ostatním pocitům, tedy i pozitivním, ze světa k nám nemůže nic přicházet, tzv. se „zapouzdříme“, ztrácíme vztah ke světu, k lidem a především k sobě. Náš život ztrácí barvy, radost, naplnění a smysl a to je častá cesta do deprese. Na smutek někteří lidé mohou reagovat jeho odmítáním formou hněvu, zvýšeného aktivismu, což může vyústit až do workholismu. V těchto případech člověk také ztrácí kontakt se sebou a se světem, zároveň se může vyčerpat až do těžké deprese.
Když rezignujete, tak se zablokujete a ustrnete, takže tuto cestu určitě nedoporučuji. Pokud je problém v oblasti plánování, hodně pomáhá, když si úkoly zapisujeme. Následně hledáme, co nám může pomoci plán realizovat a co nás brzdí. Pomáhá, když si úkol, který řešíme, rozebereme na detaily a hledáme cesty a postupy k jejich realizaci. Plněním malých úkolů dokážeme splnit i velký úkol. Někdy si ale sami pomoci nedokážeme, to když jsou naše „psychické bloky“ příliš silné. Tehdy je namístě konzultace s odborníkem.
Pak je třeba hledat to, co nás v tom může blokovat, případně hledat další cestu ke změně. Zároveň je třeba zhodnotit, zda je možné slabou stránku opravdu změnit, nebo zda nejde o nějaký hlubší problém, který je třeba důsledkem úrazu. Když se zotavujeme ze zlomeniny nohy, tak neuběhneme hned maraton. Musíme přijmout svoje limity. Každý máme svoje slabiny a limity, které nezměníme, proto je zbytečné bojovat s větrnými mlýny. Můžeme ale změnit své postoje a nenechat se svojí slabinou přemoci. I když máme nějakou slabinu, limit, tak vždy něco můžeme… (minimálně zaujmout postoj k dané realitě).
A proto je dobré se sebepoznáváním začít už od dětství a pokračovat i během dospívání a dospělosti. Pomocí této cesty sebepoznávání můžeme život prožívat plně a s radostí.
Původně jsem chtěl napsat článek jak Silva a Martin se důkladně připravovali ke zkoušce, jak je mám rád a vážím si jich, jak zkoušku vykonali a uspěli, tak příště až vykonají zkoušku na I. Dan WJJKO …
/LP/