Dalším případem okolností vylučujících protiprávnost, který je výslovně upraven v trestním zákoníku, je oprávněné použití zbraně( § 32 ). Ustanovení § 32 říká, že trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. ... | pokračování článku

Přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost dovozovala dříve nauka i praxe trestního práva jako okolnost v zákoně neuvedenou, o které se hovořilo v souvislosti s nevyhnutelnou nebezpečností některých společensky vysoce ceněných činností. Zákonodárce je v novém trestním zákoníku z roku 2009 upravil výslovně (§ 31). Podle oblastí lidských činností lze o riziku hovořit zejména tam, kde je třeba činit důležitá rozhodnutí (tzv. riziko ve výrobě a výzkumu, riziko lékařské, riziko hospodářské apod.). ... | pokračování článku

(1) Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. (2) Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. (3) S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení. ... | pokračování článku

  V případě jednání v nutné obraně musí být splněny následující objektivní podmínky: Přímo hrozící nebo trvající útok Útok směřuje proti zájmům chráněnému trestním zákoníkem Nejde o nutnou obranu, jestliže byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku Pachatel při nutné obraně si je vědom existence těchto objektivních podmínek a má vůli za jejich existence jednat. Jednání v nutné obraně není nebezpečné pro společnost, naopak je žádoucí, protože nahrazuje zásah veřejné moci. Jednání v nutné obraně není protiprávní, není tedy ani trestným činem.   Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana zvláštním, speciálním, privilegovaným případem. Místo jakéhokoliv nebezpečí (krajní nouze) je tu útok (úmyslné protiprávní jednání člověka, útok je vlastně kvalifikovaným nebezpečím). Škoda nevzniká komukoliv (krajní nouze), ale pouze útočníkovi. Vůči útočníkovi není třeba tolik ohledů a je spravedlivé, aby se především on podílel na škodě, která vzešla z jeho jednání. Útočníkovi je proto dovoleno způsobit i větší škodu, než hrozila (nesmí být ovšem v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku). U nutné obrany není požadavek subsidiarity, jako je tomu u krajní nouze (není třeba nebezpečí odvrátit jinak, vyhnout se nebezpečí útěkem), a logicky ani požadavek nebezpečí (útok) snášet. Pro krajní nouzi a nutnou obranu je společné, že okruh ohrožených zájmů je totožný, nebezpečí (krajní nouze) i útok (nutná obrana) přímo, bezprostředně hrozí nebo trvá, oprávněn jednat v krajní nouzi nebo v nutné obraně je každý. Důvodem privilegovaní nutné obrany je nejen zájem na okamžité reakci veřejnosti proti útoku (nutná obrana vlastně nahrazuje akci veřejných orgánů), ale také zájem na tom, aby nedocházelo k nenahraditelným újmám na životě, zdraví i majetku. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv. Každý je oprávněn odvrátit útok, i když útok nesměřuje proti němu samému, i když sám útokem dotčen není tzv. pomoc v nutné obraně). Nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákoníkem a který přímo hrozí nebo trvá. Útok je úmyslné, protiprávní jednání člověka, jež je nebezpečné pro společnost. Jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi, jejíž podmínky jsou oproti jednání v krajní nouzi mírnější. Lze říci, že „útok“ je vlastně určitý druh nebezpečí. Útok nemusí být trestným činem, a proto se nevyžaduje, aby útočník byl osobou trestně odpovědnou (může se jednat o osobu nepříčetnou, dítě, osobu jednající ve skutkovém omylu). ... | pokračování článku