Česká legislativa umožňuje použít sebeobranu všem občanům.
Trestní zákoník, hlava III, Okolnosti vylučující protiprávnost činu, označuje taková jednání, která způsobují, že trestný čin není trestným činem, i když zdánlivě naplňuje všechny známky trestného činu. Jde o určité výjimky z jinak nedovoleného jednání. Trestní zákoník upravuje v obecné části tyto okolnosti vylučující protiprávnost:
§ 28 Krajní nouze
§ 29 Nutná obrana
§ 30 Svolení poškozeného
§ 31 Přípustné riziko
§ 32 Oprávněné použití zbraně
Okruh okolností vylučujících protiprávnost činu se tím však nevyčerpává. Celá řada právních norem určité jednání přikazuje nebo alespoň dovoluje. Instituty krajní nouze, nutné obrany, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně jsou upraveny i v Přestupkovém zákoně a Občanském zákoníku.
Krajní nouze
Institut Krajní nouze je vymezen v ustanovení § 28 TZ:
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Krajní nouze je jednou z okolností vylučující protiprávnost činu, která občanovi poskytuje možnost chránit své oprávněné zájmy svépomocí. Pokud hovoříme o oprávněných zájmech, pak jde především o život, zdraví, svobodu, lidskou důstojnost a majetek.
Nutno zmínit, že jednání v krajní nouzi vylučuje kromě trestní odpovědnosti rovněž odpovědnost občanskoprávní. Jde tedy o to, že ten, kdo způsobil škodu, když odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný. Ledaže bylo za daných okolností možno toto nebezpečí odvrátit jinak, anebo jestliže způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Pokud má být jednání posouzeno v mezích krajní nouze, zákon stanoví podmínky. Především musí jít o odvrácení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněného trestním zákoníkem. Takové nebezpečí samozřejmě může být způsobeno nejen působením přírodních sil (např. blesk, požár, povodeň atd.), ale i člověkem, případně zvířetem. Nezbytnou podmínkou je také subsidiarita, což znamená, že nebezpečí se nelze vyhnout jinak, například útěkem. Mezi stěžejní podmínky pro rámec krajní nouze patří rovněž proporcionalita, která předpokládá, že způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Nutná obrana
Institut Nutné obrany upravuje ustanovení § 29 TZ:
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Jedná se o institut, který umožňuje chránit sebe, osoby či majetek před útočníky. Obrana proti tomu, kdo porušuje některý ze zájmu chráněných trestním zákoníkem, je zákonným oprávněním občanů.
Rovněž v případě tohoto institutu zákon striktně stanoví některé podmínky. Především musí jít o odvracení hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem a současně obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Předpokladem toho, abychom mohli hovořit o nutné obraně, je útok. Útok musí být úmyslný, tedy úmyslné, protiprávní jednání člověka. Po dobu trvání útoku je obrana přípustná.
Útok ohrožuje společenské vztahy a zájmy chráněné trestním zákoníkem – život, zdraví, majetek. Obránce může chránit své zájmy, ale i zájmy někoho jiného. Obrana směřuje proti útočníkovi, je-li jich více, proti kterémukoli z nich. Nejde o nutnou obranu, napadají-li se osoby vzájemně. Musí se jednat o útok skutečný (reálný), nikoli domnělý (putativní), nesmí jít o žert ani hru.
Lze diferencovat určité fáze útoku ve vztahu k nutné obraně.
Připravovaný útok – nutná obrana není přípustná proti připravovanému útoku, který ještě bezprostředně nehrozí.
Přímo hrozící útok – který má bezprostředně nastat, není třeba, aby už začal, není třeba čekat. Je možno jej za naplnění určitých znaků považovat i za pokus některého z úmyslných trestných činů.
Trvající útok – útok již uskutečňovaný, ale ještě neukončený – např. útočník se zmocnil násilím věci a s kořistí odchází (odnášení kořisti je ještě útokem proti majetku).
Ukončený útok – proti ukončenému útoku není nutná obrana přípustná.
Přiměřenost obrany neboli proporcionalita je jednou ze základních, respektive nejdůležitějších podmínek institutu nutné obrany. Lze způsobit útočníkovi i větší škodu, než hrozila z jeho útoku, ale nesmí být mezi nimi hrubý nepoměr. Srovnání užitých prostředků útočníka a obránce, způsob jejich užití a výsledek. Není nutno se omezit na pasivní odrážení útoku a ustupování – je možná i aktivní obrana, ale nestává se tím z obránce útočník.
Byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, nebo by obrana nebyla s útokem současná (útok ještě nehrozil nebo již byl ukončen), nebo šlo o odvracení neexistujícího útoku (domnělý útok), jedná se o vybočení z nutné obrany neboli exces.
Svolení poškozeného
Svolení poškozeného je dalším z institutu okolnosti vylučujících protiprávnost činu upravený v ustanovení § 30 TZ:
(1) Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.
(2) Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.
(3) S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.
Svolení poškozeného dle § 30 TZ je možno nejjednodušeji popsat na případech lékařských zákroků, kdy se současně prosadil názor, podle něhož vychází z vyloučení protiprávnosti za předpokladů splnění vymezených podmínek. Zákrok provádí oprávněná osoba způsobem odpovídajícím současným poznatkům lékařské vědy, se souhlasem pacienta a v souladu s léčebným záměrem, tzv. postup lege artis. Je možné za svolení poškozeného s odběrem lidských orgánů a tkání pro účely transplantací ve smyslu transplantačního zákona. Za svolení poškozeného lze považovat rovněž souhlas k riskantnímu lékařskému zákroku, který je možné provést podle poznatků lékařské vědy i praxe a bez něhož by pacient zemřel.
Přípustné riziko
Přípustným rizikem se rozumí další z okolností vylučujících protiprávnost jednání upravenou v ustanovení § 31 TZ, který stanoví:
(1) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.
(2) Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.
S tímto ustanovením je dále nakládáno v různých profesích, tak aby byly stanoveny i podmínky k jednotlivým výkonům, jejichž cílem je nebezpečí vyloučit nebo alespoň omezit. Výkon činnosti v rámci přípustného rizika nesmí být v rozporu s dobrými mravy (contra bonos mores), a proto se nesmí ocitnout v rozporu s uznávaným míněním rozhodující části společnosti, které ve vzájemných mezi lidmi určuje, jaký má být výkon práv tak, aby byl v souladu se základními a obecně respektovanými zásadami mravního řádu, demokratické společnosti (se zásadou slušnosti, poctivosti, čestnosti, vzájemné úcty, tolerance, důvěry atd.).
Použití zbraně
Posledním institutem okolností vylučujících protiprávnost činu je oprávněné použití zbraně upravené v ustanovení § 32 TZ:
Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.
Trestní odpovědnost je v případech oprávněného použití zbraně vyloučena, schází protiprávnost, a tím i společenská škodlivost činu. Pod pojmem použití zbraně se rozumí zacházení se zbraní takovým způsobem, k němuž je určena (např. střelné zbraně ke střelbě, bodné zbraně k bodání). Oprávněné použití zbraně je v příslušných dalších zákonných předpisech, na které TZ odkazuje.
Zbraní se rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti lidskému tělu důraznějším. Ve smyslu jiných zákonů může být zbraň chápána úžeji.
/LP/