V případě jednání v krajní nouzi musí být splněny následující podmínky:
Odvracení nebezpečí, které hrozí zájmu chráněného trestním zákonem
Nebezpečí hrozí přímo, bezprostředně
Nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak (tzv. požadavek subsidiarity)
Způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. požadavek proporcionality)
Ten, komu nebezpečí hrozilo, neměl povinnost je snášet
Pachatel při krajní nouzi si je vědom existence těchto objektivních podmínek a má vůli za jejich existence jednat.
Při krajní nouzi dochází ke střetu dvou zájmů chráněných trestním právem. Jednomu z těchto zájmů hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Zásahy do sféry třetích, nezúčastněných osob jsou přípustné. Příklad: Na osobu A v parku nečekaně zaútočí zatoulaný pes pit bullteriér. A ve snaze se bránit použije k obraně jízdní kolo osoby B, podaří se psa odehnat, ale jízdní kolo je zničeno. V daném případě A byl ohrožen na zdraví, možná i na životě. Úmyslné zmocnění se cizího jízdního kola a jeho zničení by v jiným případě bylo trestným činem poškození cizí věci (§ 228). V Daném případě jde o čin oprávněný, který není trestným činem, protože A jednal ve stavu krajní nouze.
K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy, nýbrž i ten, jehož zájmy ohroženy nejsou (tzv. pomoc v nouzi).
K výkladu podmínek krajní nouze (§ 28): Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Příčiny (zdroje) nebezpečí mohou být libovolné a různorodé. Jsou jimi přírodní síly (zemětřesení, povodeň, vichřice…), útoky zvířat (nejde-li o zvíře poštvané), působení strojů a mechanismů člověkem nevyvolaných a nezaviněných, fyziologické procesy v lidském těle (hlad, bolest…). Pramenem nebezpečí může být i jednání člověka (řidič přejede chodce, kterému následkem zranění hrozí smrt, je třeba jej rychle dopravit k lékaři). Nebezpečí může být vyvoláno také člověkem –útočníkem, proti němuž je jinak v širším rozsahu přípustná nutná obrana.
Je-li původcem nebezpečí člověk, může to být i ten, kdo nebezpečí vyvolal (dráždil zvíře, která na něj útočí), ale odvracení útoku je poté jednáním v krajní nouzi.
I oprávněným činem může být způsobeno i nebezpečí, které lze odvrátit podle § 28.
Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem. Zákon dovoluje odvracet nebezpečí hrozící jak zájmům společnosti, tak i jednotlivci, ať již jde o ohrožení života, zdraví, svobody, majetku, důstojnosti nebo cti jednotlivce. Může jít o ohrožení zájmů vlastních i cizích.
Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. O případ krajní nouze nejde, jestliže nebezpečí již pominulo. O případ krajní noze nejde ani tam, kde nebezpečí hrozí teprve v budoucnu. Přímo hrozící nebezpečí je ti tehdy, jestliže vývoj událostí spěje rychle k poruše anebo sice nepokračuje, ale jsou s=plněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby porucha nastala, a uskutečnění zbývajících podmínek je věcí náhody, jež se může kdykoli a s velkou pravděpodobností stát (např. v bytě uniká plyn a koncentrace dosáhla takového stupně, že může dojít k výbuchu, v jiném případě vznikla potřeba odvézt zraněnou osobu k lékaři, neboť ji hrozí vykrvácení).
Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí nelze (za daných okolností) odvrátit jinak (subsidiarita). Čin vykonaný v nouzi se často dotýká i zájmů osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádné viny, a lze-li proto nebezpečí odvrátit bez ohrožení jejich zájmů, nemá být nebezpečí na ně přesunováno.
Příklad: A se ocitne ve špatném počasí, vánici, mrazu a snížení viditelnosti na horské túře, ztratí orientaci, hrozí mu, že zabloudil a možná i umrzne. Vidí opuštěnou horskou chatu, kde by se mohl ukrýt. A musí postupovat tak, aby způsobil škodu co možná nejmenšího rozsahu. Může-li se do chaty dostat rozbitím malé okenní výplně ve sklepním okně, nesmím místo toho devastovat vstupní dveře.
Ohrožený musí využít možností vyhnout se nebezpečí (např. útěkem). Je třeba ovšem brát v úvahu jen ty možnosti obviněného, kterými bylo možno nebezpečí odvrátit včas. O krajní nouzi se také nejedná, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí je povinen je snášet, například lékař a zdravotnický personál v nemocnici, hasiči při záchranných pracích při požáru nebo povodni, policista při výkonu služby. Tuto povinnost snášet nebezpečí ukládají určitým kategoriím osob zvláštní právní předpisy, a tyto osoby se jí nemohou vyhnout poukazem na vlastní ohrožení. Povinnost snášet nebezpečí nechápeme absolutně (na lékaři, který není vybaven žádnými ochrannými pomůckami, nelze požadovat zákrok, který by jej zcela jistě vystavil nebezpečí smrtelně nakažlivou chorobou).
Z hlediska této zásady není rozhodující, zda je povinen nebezpečí snášet ten, kdo je odvrací, nýbrž zda je povinen toto nebezpečí snášet ten, komu hrozí. Má-li ohrožený povinnost nebezpečí snášet, není přípustná ani pomoc v nouzi.
Trestní zákoník stanoví (§ 28 odst. 2), že následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Jde o požadavek proporcionality. Jednajícímu nesmí být tedy jasně patrné, že takový následek způsobí.
Příklad: Při zástavě srdce provádí lékař zevní masáž srdce a přitom zlomí pacientovi žebro. Zlomení žebra v jiném případě, za jiných okolností, by bylo trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 tr. zák., ale v daném případě lékař odvracel podstatně závažnější nebezpečí smrti pacienta, tedy jednal v krajní nouzi, a proto nepůjde o trestný čin.
Uvedenou podmínku proporcionality nesplňuje jednání pachatele, který zachraňuje vlastní život tím, že usmrtí jiného. Tuto podmínku však může splňovat jednání, kterým pachatel obětováním jednoho lidského života zachrání životy více lidí. Záchrana jednoho zájmu obětováním rovnocenného zájmu jiného vybočuje z přísných podmínek krajní nouze a je protiprávní.
Kdy jde o následek zřejmě stejně závažný nebo závažnější, je třeba rozhodnout v každém jednotlivém případě v souvislosti se všemi okolnostmi.
Jednání v krajní nouzi může být namířeno proti komukoli.
Proti tomu, kdo sám jedná v krajní nouzi, není přípustná nutná obrana ani jednání v krajní nouzi.
Nebezpečí musí být skutečné. Jestliže nebezpečí existuje jen v představě pachatele, jde-li tedy o nebezpečí domnělé (putativní), je třeba trestnost posoudit se zřetelem na skutkový omyl.
O vybočení z mezí krajní nouze (exces) jde, jestliže nebyly splněny všechny podmínky krajní nouze nebo nebyly splněny ve všech směrech. Jde o situaci, Kdy:
Způsobený následek byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil
Jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo, tj. stalo se předtím nebo potom
Nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, tj. s méně závažnými následky, nebo
Byla tu povinnost nebezpečí snášet.
Spácháním trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniž by byly zcela splněny podmínky krajní nouze, je polehčující okolností podle § 414 písm.g).
Jelínek. J. a kol.: „Trestní právo hmotné“. Obecná část. Zvláštní část. 6 vydání. Praha: Leges, 2017
LP
(příště nutná obrana)